Naše první návštěva v Neratovicích

Díky úsilí najít si stále nové teritoria, která lze využít ke hraní airsoftu, byla dohodnuta akce s týmem Black Eagle přímo v domovině našich dvou členů a to Hanze a Čéči.

Den před akcí jsem trávil hodinu přípravou. Bylo smluveno, že mě a Mika vyzvednou Ota s Rommelem, naším velitelem, v mé sousední vesnici s názvem Doksany, která leží přímo na cestě z Litoměřic. Co jsem ráno vstal, uvařil jsem si kávu, během půl hodiny ji vypil, což je u mne nezvykem, kávu obvykle piji až cca po čtyřicetipěti nebo šedesáti minutách. Oblékl jsem se do uniformy, hodil batoh s mou milovanou Gé šestatřicítkou a vodou na záda, ale ještě před tím jsem se navlékl do vesty, která obsahovala střelivo, vysílačku, buzolu a také silikonový olej, a jak samozřejmě někteří vědí, mám hrůzu z klíšťat, takže samozřejmě nechyběl ani repelent.

Vyšel jsem ven z domu na verandu, otevřel první dvířka v botníku a sáhl jsem po obyčejných botaskách. Nedávno, před touto akcí, jsme se zúčastnili promyšlenějšího Výsadku, kterého jsem se zúčastnil obut do kanad užívajících českou armádou, ty mi bohužel nejsou moc pohodlné a tak jsem se poté vrátil domů s chodidly zasypanými puchýři a odřeninami. Proto jsem si nazul klasické botasky. Když jsem byl oděn a obut, sešel jsem po schodech ve verandě dolů, kde už na mě několik minut čekal Mike. Sám jsem mu den předtím řekl, ať si pár minut přivstane, abychom to stihli, protože jsme z Brozan chtěli jít přes les kolem Ohře a pak přes řeku po lávce u Doksanského jezu, přímo u malé vodní elektrárny. Přišli jsme o pět minut později, než jsme měli sjednáno, to bylo důvodem mých obav, že už projeli Doksanami, kvůli našemu opoždění, přesněji protože jsem já zaspal. Mike mne uklidňoval, že tudy ještě nejeli a měl pravdu. Po pár minutách vedle nás zastavilo auto, ze kterého vystoupil právě Rommel s Otou. Hodili jsme si věci k nim do kufru auta a dali se na cestu.

Část cesty jsme se věnovali tomu, jak jsme se kdo na akci připravovali a o co vlastně půjde. Další kus jsme se bavili o naší cestě k airsoftu obecně a pak o začátcích našeho týmu, což mne a Mika jako čerstvé členy Wikingů zajímalo. Jelikož jsem se bohužel popisu akce a její přípravě nevěnoval hned následující den, pár informací mi už uniklo, proto si až do příjezdu na místo setkání už nic nepamatuji.

Po příjezdu na místo, nás uvítali Hanz spolu s Flexim a nováčkem Čéčou, kterého jsme poznali už na Výsadku. Flexi měl u sebe mého porouchaného Glocka sedmnáctku a vrátil mi ho zpět už použitelný ke hřě. Co jsme se všichni vystrojili a vyzbrojili, šli jsme do nedalekého lesíku, kde jsme se měli setkat s týmem Black Eagle, který místní lokality zná jako své vlastní boty, jak se říká. Když jsme dorazili, byl jsem trochu zaražen. Na místě bylo malé opevnění s pozorovatelnou zhruba dva a půl metrů vysokou. Hned jsem si začal myslet, že ta akce možná bude stát za to, abychom se v budoucnu o ní nebavili ve zlém. Byly nám sděleny pravidla a plán první hry, kde šlo o to, aby můj tým před nepřáteli ubránil vodárnu, která od nás nebyla ani kilometr. Tam už jsme si každý našli svou pozici a byli ve střehu. Po hodině čekání se stále nic nedělo, už jsem polevoval a nervózněl, pak jsem zahlédl postavu vzdálenou přibližně osmdesát metrů ode mne, otočil jsem se na Mika a povídal mu, že jsem někoho spatřil, ale nevšiml jsem si, o koho jde. Nakonec byla krátce slyšena střelba, ale všechno dění bylo mimo mě, už byl konec hry a já zjistil, že ona osoba byl vlastně náš člen Hanz. Po této hodině čekání byla naše většina ,,otrávena“.

Další zbytek dění byl věnován boji o vlajky, myslím, vlastně jsem přesvědčen, že nemá smysl popisovat jak hra o vlajky probíhá a o co vlastně jde. V této lokalitě je zbudována celkem solidní trať pro Down-Hill. Zdali nevíte, o co se jedná, tak máte smůlu, o tom mluvit nebudem. Každopádně se v tomto místě dalo dobře hrát a myslím, že pro hru o vlajky, to bylo ideální místo, každý měl možnost zaujmout dobré pozice k obraně. Půlka týmu šla do útoku a ta druhá, v které jsem od Wikingů zůstal jen já s Čéčou, zůstala jako obrana naší vlajky. Tato hra byla už živější a tak se od té první už někteří ,,rozjeli“. Takto jsme si zahráli dost dobře, ale v průběhu akce se vlastně nic zajímavého nedělo, neustále jsme vyráželi do útoku a odráželi tím útok nepřátel. Po několika málo hodinách byla vlajka uloupena. Hra skončila naším vítězstvím.

Málem jsem zapoměl. Před těmito hrami se konala hra ještě jedna. Oni byli v opevnění a my je měli dobít. Šli jsme právě od ony vodárny. Bylo k nám přiřazeno ještě pár hráčů. Když jsme pomalu postupovali k nim, rychle jsme odcházeli na mrtvoliště, kde jsme se sešli během třičtvrtě hodiny všichni. Od nác byl nejúspěšnější, myslím si, právě Rommel. Pamatuji si, že nepřítel, který mne zasáhnul vzal se mnou ještě další tři, než se zjistilo, kde se ukrývá. Poté ale zasáhl další dva hráče a na této straně nám už nikdo nezbyl. Pak až začala hra o vlajky.

Po získání vlajky akce skončila. Sešli jsme se, udělali společné foto a pro některé už vše skončilo. Někteří ještě šli do místní hodpůdky na oběd a ještě pak na kávu. Nasedlo se do auta a jelo domů, pak každý trávil zbytek dne po svém.